Když mapuji venkov, nejde mi jen o kreslení čar a bodů na monitoru. Skutečné poznání míst přichází teprve venku, na čerstvém vzduchu. Na jihu Čech – mezi Blanským lesem a Šumavou, nebo v Pomalší – jsem si ověřil, že je pořád co objevovat.
Co se dá zjistit vlastníma očima
Častokrát mi stačí obyčejná vycházka nebo okružní jízda na kole. Všimnu si třeba lesní cesty, která není vyznačená, nebo kapličky zarostlé v křoví. Občas si fotím rychlé momentky – ne kvůli kráse snímku, ale jako připomínku co nezapomenout. Doma pak na mapě projdu trasu a doplním drobnosti, které jsem viděl.
Nikdy se nevracím naprázdno. Nejčastěji mne překvapí charakter místa, který prostě vzdáleně z mapy nepřečtu. Například když je celá obec na šikmém svahu a tedy i náves je mírně z kopce. Je to důležité? Nevím, někdy ne, ale někdy možná ano. Tyto postřehy mi propojují mapu s trvalou pamětí místa.
Názvy, které nikde nenajdu
Některé místní názvy nejsou oficiální, ale vžily se, takže lidé vědí, o čem je řeč. V Českém Krumlově je například kus chodníku, spojující sídliště Vyšný a vlakové nádraží. Lidé co tu žijí delší dobu, stezce říkají Močka. Myslím že přijde čas ji tak označit. Tyto znalosti se předávají běžným vyprávěním. Chce to čas a trpělivost – někdy při posezení u piva, jindy jen tak mezi řečí. Odměnou jsou ale postřehy, které žádný úřad nezaznamenal.
Když promluví sousedi
Jiným způsobem se dají zapojit i celé komunity. Sdílel jsem třeba fotku ukazatele u Svatého Jana nad Malší – jen obyčejný snímek, který by sám o sobě mapě nepomohl. Ale v internetové skupině se hned rozproudily reakce: že ukazatel byl původně jiný, pak byl upravený a přepsaný do dnešní podoby. Najednou se vidělo, že má pro lidi nějakou historii, vývoj, a pro mne prvek na mapě získal svůj kontext. Někdy se díky tomu řeč stočí k dalším nezmapovaným tématům. A já si je ověřím na další cestě.

